Mobilní radary v autech

V některých vozech policie jsou šikovně skryté radary. V závislosti na tom, o jaký radar se jedná, mohou policisté měřit buď za jízdy nebo ze stojícího auta. Ramer AD9 C a Ramer 10 C fungují na principu Dopplerova jevu a tudíž zvládají měřit jak po směru, tak i auta, která přijíždějí v protisměru. Fungují i za jízdy, ale to jen v případě, že jsou schopny číst rychlost vozidla, na kterém jsou namontované. Vyzařovaný paprsek rádiového signálu (34 GHz) má úhel pouze 5°, takže vás policisté opravdu nemohou změřit z boku, naopak je nutné, aby “bradavice” mířila docela přesně kýženým směrem. Navíc je třeba, aby hlava radaru svírala s měřeným vozidlem určitý úhel, což pro policisty trochu nevýhoda, navíc Ramery zvládají měřit jen na nějakých 50-60 metrů.

Za trochu kontroverzní by se dal označit PolCam PC2006. To je s trochou nadsázky spíš pasivní radar. On vlastně ani neměří nic jiného, než rychlost auta, ve kterém je namontován. Celé to funguje tak, že policisté musejí srovnat rychlost svého auta s autem měřeným na nějakou nezbytně nutnou dobu, respektive vzdálenost. Pak začne měření a na úseku dlouhém třeba 100 metrů se drží za měřeným autem a celé dění je samozřejmě nahráváno na kameru policejního auta, kde se zároveň zobrazuje i rychlost. Toto video poté poslouží jako důkaz. Kde je slabina, asi tušíte – ne vždy policie zvládá tato zařízení používat správně a je otázka, na kolik se podaří udržet stejnou rychlost jakou jede měřené vozidlo.

Mobilní radary ruční

Někdy můžete vidět policisty s trojnožkou, na které je něco, co připomíná dalekohled nebo videokameru. Pozor, často to je skutečně dalekohled, to když se kontrola zaměřuje na to, jestli jsou řidiči připoutaní a jestli nedrží v ruce mobilní telefon. Každopádně – měřiče jako třeba ProLaser 4 nebo TruCAM fungují prakticky na stejném principu, jako laserová měřidla, která používají řemeslníci. Vyšle se světelný paprsek v infračerveném spektru (neviditelný lidským okem), který se odrazí od měřeného auta takže se minimálně jeho část vrátí do směru, ze kterého přišel. Radar tento návrat detekuje a změří rozdíl v čase mezi vysláním a návratem. Díky tomu, že známe rychlost světla (cca 300 000 km/s) pak radar spočítá vzdálenost objektu, na který “střílí” své paprsky.

A jelikož jich umí takhle vystřelit několik velmi rychle po sobě, je schopen nám vcelku přesně sdělit, jak rychle se daný objekt pohybuje. Doba měření je několik desetin sekundy a měřit se dá i třeba na kilometr a půl (podle neověřené informace policie měří maximálně na 500 metrů). Celé měření je samozřejmě dokumentováno vcelku výkonným fotoaparátem a ve snímku je vepsaná naměřená rychlost. Předpokladem správného měření je, že se měřící zařízení, tedy radar, nepohybuje.

Úsekové měření rychlosti

Opět velmi jednoduchý princip připomínající slovní úlohu z učebnice matematiky pro základní školy. Máme dva body a známe vzdálenost mezi nimi. Na oba body míří kamery, které zvládnou přečíst registrační značky projíždějících aut. Auto projede prvním bodem v nějakém čase a vydává se k bodu druhému. Projede druhým bodem, opět v nějakém konkrétním čase, což neujde pozornosti kamery. Máme tedy dva časy, ze kterých lze velmi jednoduše spočítat, jak dlouho trvalo vozidlu projet daný úsek. A jelikož známe délku onoho úseku, velmi snadno si spočítáme rychlost.

Při úsekovém měření tedy není měřena aktuální rychlost, ale průměrná. Což stačí jako důkaz k tomu, abychom mohli spolehlivě konstatovat, že někdo daným úsekem profrčel rychleji, než je povoleno. Úsekové měření má ale i své slabiny – pokud například vlítnete v Praze do tunelu, kde je povolená padesátka, stovkou a následně dostatečně zpomalíte, nikdo se o přestupku nedozví. Stačí zkrátka, když průměrná rychlost nebude vyšší než rychlost povolená.